Jdi na obsah Jdi na menu
 


Deylí Telegraf o Žluticích

Deylí Telegraf

O boji s pomalou smrtí

Autor: Daniel Deyl, 12.09.2008

Nevím, kolik čtenářů Deylího Telegrafu zná Žlutice, a nejspíš ze všeho bych řekl, že tak nejvýš jeden či dva. Ne že bych chtěl podceňovat vlastivědné sklony lidí, jejichž přízeň mne živí, ale statisticky to tak zhruba vychází. Žlutice na Karlovarsku nejsou tím, co byste normálně nazvali tepnou čehokoli, leda snad po několikanásobném bypassu.

Bydlí tam asi osm tisíc lidí; je tam pěkný gotický kostel ze čtrnáctého století, takové to hezounké náměstí, které je vždycky do kopce, ať jdete kudy jdete, a pod ním katakomby, hrdost místních patriotů. Na tom náměstí do kopce stojí poctivá kamenná kašna (na niž místní správa nechala připevnit ceduli „kašna", zřejmě pro případ, že byste si si tu věc spletli se zeleninovým nákypem), několik letitých, tuším, kaštanů; zámek zvenčí připomínající miniaturu pražské Tróji a v něm restauraci, kde dostanete kachnu se zelím za pětapadesát korun; v bedekru mnoho dalšího nenajdete, počítám.

Jak slepý umí být takový bedekr. Telegraf do Žlutic nedávno zavedla nějaká pracovní povinnost. Babí léto o sobě nechávalo vehementně vědět a letošní studené a mokré počasí udrželo stromy dlouho zelené; to náměstí se stěží dalo popsat jinak než jako "zalité sluncem", ačkoli se člověku při takovém klišé klávesnice rozpaky pod rukama kroutí. Byla to zkrátka ta chvíle, kdy se onomu klišé rádi poddáte.

Před domy seděly babky různého věku (babce sedící na zápraží může být klidně třicet, jestli jste si někdy všimli), zatímco jejich teenageři žhavili mobilní telefony posedávajíce na kašně a přilehlých lavičkách. Z náměstí bylo vidět na okolní krajinu, již dost zvlněnou, aby byla podhůřím (nebo skoro tak), ale ještě dost málo, než aby byla nepřístupná; celé to vypadalo, jako by to mělo ospravedlnit existenci slova „malebný". Telegraf měl chvíli volna a svět fungoval tak, jak má. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy si člověk říká, že já se na to nevybodnu a neodstěhuju se sem, budu koukat z okna na náměstí a budu mít v duši klid - a všechny ty takové věci, které lidi z města občas napadají.

A pak ta harmonie začala, ne snad přímo skřípat, ale hrát trochu jinými tóny. Nevím, jestli to je srozumitelné, ale mezi klidem duše a představou o tom, že někde chcípl pes, je jemný rozdíl; snad tak nepatrný, že jej lze zahlédnout jen koutkem oka, když se díváte jinam (asi jako hvězda je jasnější, když se díváte na tu vedle), a slušně jej popsat je skoro nemožné; ale existuje zcela nepochybně.

Byl pátek odpoledne, ale žlutické náměstí vypadalo jako v neděli. Teď nechci nikomu křivdit, ale když jste se podívali pozorněji, viděli jste, že ti lidé na zápražích sedí ne proto, že by měli odpracováno, nýbrž proto, že tam prostě sedí. Nečouhalo jim viržinko z kapsy u vestičky, nýbrž nejlevnější cigarety (stejné, jako kouřím já, když jsme u toho) z tepláků. Skupinky posedávajících teenagerů budily dojem, že neodjely jinam jen proto, že neměly na vlak.

A to je docela možné, že neměly; ten oku lahodící kout Čech je totiž zoufale chudý. Žluticku (a přilehlému Toužimsku, jak jsem se investigativně informoval) se tady říká Sibiř; není tady do čeho píchnout. Tradičně to byla zemědělská země, ovšem, slovy jednoho z místních, „dneska nikdo dělat nechce". A taky to není jednoduché; bývali tu bohatí sedláci, ale nejsou a hned tak nebudou. Před válkou vylifrovali Němci Čechy, po válce Češi Němce. Co zbylo, zabavil bolševik a nastěhoval sem lidi odněkud ze Slezska. Během jediné generace se těm dvěma režimům podařilo třemi zásahy společné ruky zlikvidovat skoro všechno, co zlikvidovat šlo.

Zrušte elity v Praze a natáhnou se tam nové; horší, pravda, ale aspoň nějaké. Vykastrujte Karlovy Vary, ale do lázní bude pořád někdo jezdit. Ale zbavte takové Žluticko jeho bohatých, vyžeňte lidi, kteří tady umějí a chtějí být, a běžte se za půl století podívat, jak žije země s páteří natřikrát přeraženou. Namísto klidu duše najdete ticho mrtvých.

S takovými chmurnými myšlenkami odtáhl Telegraf do nedalekého Chlumu, kde se otevírala nová budova lesnického učiliště. Do Chlumu se dostanete po silnici, ale když chcete ven, musíte otočit a stejnou cestou jet zpátky; silnice prostě končí. Lesáci měli původně mít k dispozici starou faru, kterou chtěl kraj coby zřizovatel školy za tím účelem rekonstruovat. Nevyšlo to, protože kdosi protestoval u památkářů a nakonec ten dům koupil sám. Abych dostál zpravodajské povinnosti, šel jsem se na něj podívat.

Z původně zjevně pěkné barokní stavby, která dnes vypadá, že ji někdo třikrát otočil naruby a zase zpátky, čouhal kabel. Už tak čouhá tři roky, dozvěděl jsem se. Od té doby, co památkově uvědomělý občan faru koupil, na ní nikdo nehnul prstem. Když jste přišli blíž, ovanul vás ten nezapomenutelný pach plísně, beznaděje a lhostejnosti, z něhož by si mohli komunisté stavět pomník. O společenském vlastnictví výrobních prostředků a o únorovém puči si přečtete všude; ale ta hrozná každodenní pravda je, že bolševik smrdí.

A pak začala jízda. Lesáci dostali od kraje nový dům; za jedenáct milionů a osm měsíců ho postavila jakási dobře zavedená firma. Já vím, nebo nevím, ale dokážu si představit, jak se taková zakázka získává; nedělám si iluze. Ale nakonec ten barák stojí a zjevně bude čemusi rozumnému sloužit.

Otevírání školy bylo svého druhu událostí. Učit se tam bude stoosmdesát lidí, kteří by měli být požehnáním, minimálně pro místní hospodu, je-li v Chlumu jaká. Maturanti obstarali sud piva; škola sehnala harmonikáře s bubeníkem; přijel hejtman a přestřihl pásku, ředitel držel řeč. Pak přišel farář, řekl vcelku civilně, že se lidé mají chovat slušně, jak tak obvykle faráři říkají, a škole požehnal. „Amen," zakončil Otčenáš. Z klubka maturantů se jakoby mimochodem ozvalo několikahlasé „amen", namísto obvyklého „typíčo". Telegraf viděl, jak ti kluci, co ještě nejsou úplně chasníci, najednou, na vteřinu, kterou by sami nikdy nepřiznali, jakoby se v těch uniformách málem postavili do pozoru. (Maturantky byly také celé naleštěné, ale to se koneckonců čeká.)

A pak začal mejdan; i študáci se činili, jak už to umějí. Z Brna speciálně přizvaná lesácká kapela - sestávající z pěti rohů, řekli byste, ovšem kdepak, jsou to lesnice a borlice, byl jsem poučen - sebrala harmoniku a bicí a hrála dechovku. Telegraf má na dechovku poměrně vyhraněný názor; ale bylo zvláštní sledovat, jak ty písničky hrajou dvacetiletí kluci; člověk si myslel, že Okolo Hradce se hraje až po šedesátce. A děvčata, která by o podobnou píseň normálně ani nezavadila, na to reagovala úplně biologicky správně; začalo se tancovat. „Lesáci jdou, lesáci jdou, bože jaká je to krása," znělo chlumským tichem, když telegraf odjížděl. Soudě podle všeobecného tanečního zápalu musela představa o tom, že na žluticku vznikne nový život, ten večer dostat doslovného naplnění.